To je významný rozdíl proti angloamerickému systému, běžnému ve většině zemí světa, kdy je odborná lékařská pomoc poskytována až na příjmových odděleních nemocnic a v terénu pracují výhradně paramedici – zdravotníci s kvalifikací odpovídající našemu zdravotnickému záchranáři.
Ani v Praze nezasahují samozřejmě lékaři u všech případů – a také to ani není třeba, ale v případě závažné, život ohrožující události se v našich podmínkách očekává (právě i zásluhou téměr stopadesátileté historie), že se na místo dostaví zcela samozřejmě lékař.
Není náhodou, že dnes lze nacházet zřejmé paralely mezi podmínkami a způsobem práce zdravotnické záchranné služby města Vídně a situací v Praze, tedy ve městech, které prošly velice podobným historickým vývojem, mají podobné geografické a urbanistické uspořádání i demografickou strukturu. To, že záchranné služby obou těchto měst dospěly přes čtyřicetiletou vzájemnou izolaci ke stejnému vzorci fungování je nejlepším potvrzením správnosti zvoleného modelu.
Lékař nezasahuje u všech případů, to by bylo při našich současných možnostech nereálné a v mnoha případech dokonce zbytečné – zdaleka ne ve všech situacích volání na tísňovou linku 155 se jedná o situace ohrožení života. Z toho důvodu je nutno tísňové výzvy diferencovat a provoz našich výjezdových skupin se dělí na Rychlou zdravotnickou pomoc (RZP) a Rychlou lékařskou pomoc (RLP).
Scénář zásahu
U každého život ohrožujícího stavu je scénář zásahu – s menšími či většími obměnami – zhruba takový:
Telefonát na tísňovou linku
- Svědkové události volají tísňovou linku 155.
- Jedna ze zdravotních sester na operačním středisku hovor přijímá, ještě v průběhu hovoru zapisuje do počítače základní údaje.
- Ty posílá (také ještě v průběhu telefonátu) bezdrátovým pagingovým systémem nejvhodnější výjezdové skupině.
- Tu vybírá podle její aktuální polohy a dostupnosti. Všechny vozy pražské záchranné služby jsou vybaveny systémem GPS, který operátorce poskytuje možnost zjistit jejich okamžitou polohu.
Průměrný hovor trvá okolo jedné minuty. V této jedné minutě musí sestra porozumět volajícímu co se přesně stalo, kde se to stalo, najít příslušné místo na digitální mapě, rozhodnout o závažnosti situace a podle rozvahy vypsat klíčové údaje vybrané výjezdové skupině.
Málokdo si umí představit, jak složité je například i porozumět dezorientovanému volajícímu, kde se přesně nachází. Mohli bychom dokonce říci, že operátorky musí znát svou Prahu lépe než řidiči taxislužby – a to nemluvíme o vyhraněných situacích, kdy volající podléhá vlivem hrůzných skutečností psychické zátěži, dezorientaci a hysterii.
Bez nadsázky je možné říci, že každá ze zdravotních sester na operačním středisku pražské záchranné služby během své dvanáctihodinové směny rozhoduje v padesáti až šedesáti případech zcela samostatně o osudu člověka v nouzi s malým množstvím dostupných informací a ve velké časové tísni. Čtyři lidé na operačním středisku vyřídí denně okolo tisíce telefonních hovorů na lince 155 a téměř další tisícovku rádiových relací na vysílačkách provozu výjezdových skupin. Lidský a etický rozměr takové zodpovědnosti napovídá mnohé o psychické, ale i fyzické zátěži této náročné práce.
Výjezdové skupiny
- Na místo události vyráží ze stanoviště výjezdová skupina RZP.
- Pokud jde o život ohrožující stav (podezření na infarkt, mozkovou příhodu, popáleniny, střelné poranění, obtíže s dýcháním), vyjíždí i lékař ve voze RLP.
Skupina RZP disponuje automobily s možností transportu imobilního pacienta – takzvanou „velkou sanitkou“ s plným vybavením k ošetření širokého spektra všech běžných stavů – od těžkého poranění přes náhlé srdeční zástavy až k překotnému porodu. Ve vybavení těchto vozidel je přístroj pro monitoraci EKG s defibrilátorem, přístroj pro umělou plicní ventilaci, komplexní lékárna pro léčbu kritických stavů, kyslíkové lahve, obvazový a infuzní materiál.
V týmu RZP je zdravotní sestra nebo diplomovaný záchranář a řidič – záchranář.
Systém „rendez-vous“
- Lékař přijíždí na místo události v osobním voze se zdravotnickou zástavbou a se skupinou RZP se setkává u pacienta.
Tento systém s poetickým názvem „rendez-vous“ je možné bez nadsázky označit za jeden z největších pokroků v poskytování přednemocniční neodkladné péče. Zkracuje totiž dojezdový čas k pacientovi na nejnižší možnou míru (osobní auto je v permanentně zacpaných ulicích Prahy rychlejší než „velká sanitka“) a zároveň dovoluje lépe rozvrhnout práci lékaře: ten totiž v ideálním případě na místě provede všechny zákroky a lékařské výkony potřebné k odvrácení život ohrožujícího stavu a stabilizovaného pacienta už do nemocnice veze jen skupina RZP, zatímco lékař vyjíždí k dalšímu případu.
